Gideonův svět povídek

Hodiny

Pokec

Harry Potter a Faraonská Akademie

3.Kapitola-Změna

Kapitolu chci věnovat Islanzadi za to, že mi opravuje kapitoly a za čtenářský denik x).Však ona ví...Přeji pěkné počtení a napište komenty.Gideon

 

                                                            3. Kapitola

                                                              Změny

 

Dnes měl jít Harry poprvé na zkoušku. Je jednou za dva roky a je pořád stejná. Bez zásob, jen s jeho hůlkou, ho vypustí do temného lesa za školou, kde jsou ty největší a nejsilnější temní tvorové, jaké svět má. Harry slyšel, že je skoro pravidlem, že se někdo z každého ročníku nevrátí.

Brzy ráno ho vyhnali s hůlkou do lesa, kde měl strávit celý týden. Našlapoval opatrně a hlavně potichu. Kráčel hlouběji do lesa. Věděl, že když na sebe upoutá velkou pozornost, tak je po něm. Vyšplhal obratně a zvláště tiše na strom. Začal potichu zaklínat větve stromu a okolí, aby se k němu nemohl nikdo dostat. Měl za sebou čtyři zaklínadla a kolem stromu byla neviditelná stěna, která danou bytost okamžitě odhodila. Pohodlně se usadil a seslal na sebe kouzlo pro neviditelnost, i když věděl, že většina zvířat a predátorů ho uvidí.

Bylo ticho a jediné, co se hnulo, bylo listí stromů, které rozhoupával lehký vítr. Nemyslel na nic, čemuž se říkalo myšlenkové krytí, protože lepší nitrozpytec dokázal vycítit mysl. Naučil se to od Dexe těsně před odjezdem.

Celých 23 hodin byl klid a nic se nestalo krom zapraskání větvičky. Rozhodl se vyspat, ale ještě předtím použil kouzlo, které ho probudilo lehkým elektrickým šokem při nějakém menším hluku. Tohle kouzlo se naučil od France. Prý že se mu bude v tomhle lese hodit. Pohodlně si lehl na větev a usnul. Spal klidně a neměl žádné sny – no skoro žádné.

Než se probudil, uviděl menší vodopád, před kterým stál jeho spolužák s tasenou hůlkou přibližně proti třiceti vlkodlakům. Z jeho hůlky létalo kouzlo za kouzlem, ale vlkodlakům jako kdyby neublížilo nic. Harry si vzpomněl na jeden článek:

 

Magičtí vlkodlaci jsou imunní vůči všem kouzlům krom nejvyšší Černé magie. Jsou velmi odolní proti zbraním a mají neuvěřitelnou regeneraci. Pokud můžete, tak se radši těmto tvorům vyhněte, protože existuje jenom hrstka kouzelníků, kteří to přežili, a ještě se nenašel nikdo, kdo by našel plně účinné kouzlo či kletbu. Pokud jim však budete stát tváří tvář, tak nejlepší vaší zbraní je hůlka a smrtící kletba!   

 

Nemohl ho tam nechat proti těm vlkodlakům. Musel mu pomoct. Zrušil ochranu a běžel směrem, který mu ukázala hůlka, když použil kouzlo Engetuo Holden, které se používá při hledání osob.

Doběhl na mýtinu za pět dvanáct. Kolem Georga stálo deset vlkodlaků a další řada hned za nimi. Harry si připravil hůlku a začal sesílat jednu kletbu smrti za druhou. První tři kletby vlkodlakům neublížily, protože neúčinkovaly, ale další kletby už byly smrtelné. Než se vlkodlaci vzpamatovali, tak bylo přes deset z nich pobitých. Teď se dal do díla i Georg a začal sesílat smrtelné kletby, ale vůbec mu to nešlo. Nedokázal pořádně zabít. Až na šestý pokus se povedlo a trefil vlkodlaka, který by na něho skočil, jenže se svalil mrtev vedle něj na zem.

Byl to pozoruhodný výjev. Dva mladí muži stojí obklíčeni nestvůrami, které jsou jedny z nejvíce magických tvorů a hlavně jsou krvežízniví a nepotřebují úplněk. Oba chlapci vrhali kletbu za kletbou, avšak pouze tu, která se nepromíjí. Kryli si navzájem záda, jenže i tak se objevovali další a další vlkodlaci.

Harry právě trefil jednoho vlkodlaka zelenou kletbou a otočil se na Georga. Jenže tomu zrovna jiný vlkodlak urval nohu a on křičel bolestí. Harry chladně zabil vlkodlaka a přeběhl rychle k Georgovi. Cestou k němu zabil dva vlkodlaky, jenže těsně před Georgem ho smetl největší vlkodlak, asi jejich vůdce. Byl velký, svalnatý a hlavně mu nebezpečně kapaly sliny. Harrymu vypadla hůlka, a tak se mohl bránit jenom rukama nebo vlastně ještě dýkou, kterou si pořídil. Ihned ji tasil z boty a postavil se do bojové pozice. Vlkodlak neváhal a skočil po něm, jenže Harry uhnul a poškrábal ho dýkou na břiše. Z jeho břicha se začala okamžitě řinout červená krev, která ho smáčela. Harrymu se zaleskly oči jako upírovi a pak už jenom cítil, že ho něco vede. Byl to jeho slabý pud upíra. Rozběhl se proti vlkodlakovi a bodl mu dýku do srdce, jenže vlkodlak ho přehodil přes hlavu. Harry dopadl tvrdě na záda. Vůdce byl mrtev a on měl kousek od sebe hůlku. Zvedl ruku a vyřkl: „Wingardium leviosa“

Hůlka se vznesla a poslušně mu vletěla do druhé ruky. Podíval se na Georga. Ten už byl dávno mrtvý a všichni vlkodlaci se právě soustředili na jejich obět a chtěli si utrhnout kus masa z kouzelníka.

Harry se radši klidil. Utekl daleko od té hrůzné scenérie a vylezl na jiný strom. Zaklínadly ho začaroval a zamyslel se. Jeho spolužák byl zabit vlkodlaky. Věděl, že profesoři mají v jejich hůlkách přenosové kouzlo, čímž viděli všechno, a tak mohli pomoct, ale jenom kdyby šli hned. Bohužel bylo v pravidlech, že to je školní test mimo školu a tam si musí každý pomoct sám. Harry si vytáhl hůlku a párkrát mávl a pronesl pár kouzel a už před ním bylo několik rohlíků, sýr a voda. Nechtěl si vyčarovávat maso, protože by ho mohl ucítit nějaký predátor tohohle nebezpečného lesa. Rychle to snědl a zapil vodou. Pak si lehl a usnul, avšak předtím zapomněl pronést kouzlo na okamžité vzbuzení, pokud by byl hluk.

Když se po devíti hodinách probudil a rozhlédl se, nestačil se divit. Kolem ochranného pole bylo osm magických vlkodlaků, tři mozkomoři a dva gerbýři. Gerbýř byla magická bytost, která byla velmi silná – jak po magické stránce, tak po fyzické. Zabíjela nejvíce svými drápy, v kterých byl jed. Po dvou minutách obět upadne do komatu a po dalších dvou zemře.

Podobali se velkému panterovi, který byl hnědý s velkým krunýřem na zádech. Harry si protřel oči a pak začal rychle přemýšlet.

„Co teď? Ta magická stěna je udrží sice dlouho, ale já se nedostanu zpět, což je nejdůležitější pro splnění zkoušky. Všechny je sám nezvládnu. Musím něco vymyslet. Když bych ale dokázal vytvořit štít, který půjde narušit jenom zevnitř, tak bych je mohl překvapit a zbavit se aspoň gerbýřů a nějakého vlkodlaka. Jenže když se rozprchnou, tak budou na mě čekat skryti někde, kde je neuvidím a to pro mě bude ještě nebezpečnější. Co kdybych ale nešel tam, kde chtějí? A rovnou, proč bych měl jít pěšky? Poletím. Přivolám si koště, a když se zbavím hned několika z nich, tak dostanu aspoň nějaké body.“  A bylo rozhodnuto…

Začal zaklínat nepropustnou stěnu proti všem fyzickým věcem, protože to byla jediná stěna, která byla propustná aspoň z jedné strany. Jinou barieru neznal. Když měl vše hotovo, tak si vyčaroval nějaké jídlo a najedl se. Jenom ho trošku znervózňovaly pohledy těch tvorů. Potom zrušil jednu barieru a připravil si hůlku. Tvorové to ucítili a posunuli se blíž k němu. Harry si už přivolal koště, protože věděl, že než přiletí, tak to potrvá. Psychicky se připravil na to, co chtěl udělat a přehrál si svůj plán v hlavě znovu. Pak zvedl hůlku na dva gerbýře a vykřikl: „Avada Kedavra! Avada Kedavra!“

Gerbýři se sesunuli mrtví k zemi a Harry seslal na jednoho vlkodlaka nejsilnější kletbu Černé magie, co znal. Chtěl zkusit, jestli tohle kouzlo funguje. Opravdu fungovalo. Vlkodlak se sesunul k zemi a nejevil známky života. Bylo to hnusné a bolestivé kouzlo, ale bylo rychlé a zaručené. Hromadné selhání všech orgánu v těle. Seslal tohle kouzlo na co nejvíce vlkodlaků, co stihl, jenže se trefil jen čtyřikrát a zbytek utekl. Jeden vlkodlak uhnul a tohle kouzlo trefilo mozkomora, ale nic mu to neudělalo. Vlkodlaci se rozprchli, hned jak zjistili, že barierou neprojdou, a mozkomoři byli natolik nenasytní, že zůstali. Harry pomyslel na Siriuse, který mu řekl, že je jeho kmotr a že není sám. Vykouzlil silného patrona v podobě jelena. Mozkomoři neměli šanci vzdorovat. Jenže Harry si nestihl ani oddechnout a už musel zrušit barieru, protože zahlédl svoje koště, jak se blíží po nebi. Jakmile měl koště, naskočil na něj a rozletěl se nad les.

Když už půl hodiny lítal vzduchem a uklidňoval se z toho všeho, co se stalo, tak se podíval na akademii. Byla vidět i z dálky krásně prosvětlena a tak majestátní, že by si na ni nikdo netroufl. Létal vzduchem ještě notnou chvíli, ale nevšímal si okolí, protože si myslel, že ve vzduchu je v bezpečí, ale to nebyla až taková pravda.

Kousek od něho proletěl plamen ohně a sežehl mu neposlušné větvičky od koštěte. Okamžitě se dal na útěk a otočil se, aby zjistil, kdo ho pronásleduje. Byl to modrý drak s rudýma očima, které žhnuly. Neznal tenhle druh, ale vypadal silně. Začal uvažovat: „Drak je rychlejší a za chvíli mě shodí z koštěte nebo hůř – sežehne. Když půjdu dolů, tak to bude nebezpečnější než tenhle drak.“

Vytáhl hůlku a udělal s koštětem tak prudkou otočku, že to drak nečekal. Podletěl pod ním a seslal na jeho břicho smrtící kletbu, která ho sice zasáhla, jenže se odrazila od jeho blyštivých šupin, jež byli dokonce i na břiše. Teď věděl, že se přepočítal, protože tomuhle drakovi jen tak něco neublíží. Asi to bude velmi silné magické zvíře, protože odklonit kletbu smrti nepůjde jenom s obyčejnými šupinami. Rozhodl se jít dolů a sletěl bleskově do lesa.

Vydal se po tichu lesem směrem k Akademii. Drak ho očividně nechal být, protože se Harrymu ztratil z dohledu a dolů tvor nemohl.

Šel už hodinu a vypadalo to, že to půjde lépe, než si myslel, jenže to se mýlil. Už deset minut ho sledoval vlkodlak. Tenhle byl ale jiný než ostatní. Tohle byl samotář magického vlkodlaka. Byl tak silný, že kdyby se samotář dostal do čela nějaké tlupy vlkodlaků, tak by rázem mezi nimi nastala válka. Proto se všichni stranili takovým vlkodlakům. Harry si ničeho nevšiml, ale pořád měl hůlku v ruce a snažil se být ostražitý. Za pět minut ho ale začalo divně svědit za krkem. Tenhle pocit znal. Cítil ho vždy, když byl v nebezpečí nebo se mělo něco stát. Nejednou ho to zachránilo ve škole před kletbou do zad. Okamžitě přiklekl k zemi a otáčel se kolem dokola s hůlkou v bojové pozici.

Z křoví vyšel vlkodlak. Byl temně černý a měl modré oči. Vypadal narozdíl od ostatních vlkodlaků rozvážně, ale přesto krvelačně. Přes obličej se mu táhla dlouhá jizva, která vypadala, že je už zahojena, ale i tak ukazovala, kdo je zkušenější. Teď věděl jistě, že z toho nevyvázne bez škrábnutí. Pokud z toho vůbec vyvázne. Neměl čas přemýšlet, protože teď už šlo o život rozhodně. Vlkodlak po něm skočil a on na něho vyslal smrtící kletbu, kterou jej ale minul. Jenže tenhle vlkodlak se nemýlil a smetl ho k zemi. Hůlka mu vypadla z ruky. Nad Harrym se tyčil obrovský vlkodlak. Vypadalo to jako vystřižené z bitvy.

Vlkodlak chtěl udělat poslední krok, jenže Harry se nechtěl nechat jen tak zabít. Vší silou se ho pokusil kopnout a přehodit přes sebe. Normální kouzelník by to sice nedokázal, ale povedlo se mu to, jenže ne tak, jak chtěl. Sice ho přehodil, ale na bok. Přesto mu to stačilo na to, aby se akrobaticky vymrštil z lehu a skočil po řádné sukovici kousek od jeho nohy. Teď měl zbraň, i když ne zrovna takovou, jakou by si představoval.

Vlkodlak opět zaútočil, jenže unáhleně a Harry rychle uhnul. Stihl se otočit kolem své osy a bouchnout vlkodlaka pořádně po hlavy. Bohužel pro něho mu to nic neudělalo.

Teď věděl, že proti tomuhle vlkodlakovi nemá šanci a i s hůlkou to bude velké štěstí, když přežije. Tvor po něm skočil, jenže Harry skočil proti němu. V poslední chvíli stočil skok do kotoulu a podskočil ho. Jen co dokončil akrobatický kousek, skočil po své hůlce. Jakmile ji měl v ruce, přivolal si koště.

Vlkodlak vycítil, že mu chce jeho obět utéct, a tak se rozhodl k dalšímu útoku. Teď ho přilehl celou svou silou a jednou tlapou mu rozřízl hruď, ze které začala téct jasně rudá krev.

Vlkodlak ji lehce olízl a hned ucukl. Cítil pach upíra. Bylo to z té krve. Seskočil z něho a s kňučením odběhl. Harry nechápal proč, ale v tuto chvíli mu to bylo jedno, protože pomalu upadal do bezvědomí. Z jeho hrudníku, na kterém byla velká rána, tekla krev proudem a za chvíli ztratí vědomí. Usoudil, že pokud by si přivolal hůlku, tak ztratí vědomí hned a nestihne se vyléčit. Proto se rozhodl doufat ve štěstí než rychlou smrt. Držel se dlouho, než upadl do černé tmy.  

Zdálo se mu to jako věčnost. Cítil, že ho někdo přenáší a poté mu otevírá pusu, ale nezmohl se na nic. Jeho oční víčka byla strašně těžká. Nechtěl to tedy pokoušet a radši znovu usnul. Ještě dvakrát to zkoušel a až na čtvrtý pokus se mu konečně povedlo otevřít oči. Byl na ošetřovně v akademii. Hned k němu přiběhla vrchní lékouzelnice a dala mu tři lektvary. Nejprve je raději zkontroloval a teprve pak vypil.

Otevřely se dveře a vešel ředitel této akademie. Lehce ho pozdravil kývnutím a sedl si k němu na postel. „Je mi líto, Harry, co se stalo, ale nemohl jsi nic dělat. Málem jsi přišel o život díky tomu, že si ho chtěl zachránit. Nechci tě utěšovat, ale takhle to v životě chodí. Někdo se narodí a někdo zemře. Koloběh života pořád běží. Tohle je asi vše k tomu incidentu.“ řekl klidně a tak, že nesnese žádné řeči.

 „Dále ti chci říct, že jsi získal 94 bodů ze sta, což je nejvyšší výsledek za posledních čtyřicet let. To měl jeden můj student plný počet,“ ušklíbl se. „A k čemu mi jsou ty body?“ zeptal se klidně Harry, ale také šel z jeho hlasu cítit smutek. „Aspoň víš, jak na tom jsi a navíc ti to dalo velké zkušenosti do života. Jsi v druhém ročníku, a přesto si toho už tolik dokázal. Važ si toho, že tady můžeš studovat!“ pověděl ředitel. „Ano a kdy nastoupím zase do školy?“ nevydržel Harry tuhle otázku, která ho pálila na jazyku. „Až si budeš myslet, že budeš moct, tak ten den jdi sám posilovat, ať se dostaneš zase do formy a pak už podle rozvrhu,“ usmál se na něho.

 „Pane, když mě napadl ten vlkodlak samotář a měl mě na dosah, tak proč mě nezabil?“ zeptal se Harry. „No mezi vlkodlaky a upíry je spojenectví, takže se neodváží ani jeden druh zaútočit na ten druhý,“ odpověděl jednoduše. „Pane, a jakto že se o tom neví veřejně?“ zeptal se znovu. „No protože to je tajemství ministerstva bystrozorů, kteří to tajně zjistili, neboť tam mají špeha.“ odvětil znovu. „Mám ještě poslední otázku. Jaká další kletba platí na kouzelné vlkodlaky?“ optal se. „Počkej si na další vysokou Černou magii, kterou ty asi začneš už ve třetím ročníku, což není zrovna běžné, ale aspoň se naučíš o mnoho víc, než ostatní. Vysoká Černá magie je tajemnější víc, než si dokážeme všichni představit. Náš profesor ji studoval od svých patnácti let do svých čtyřiceti pěti let, tedy do teď a pořád se má co učit. Jsou prý dvě knihy, ve kterých je sepsána celá Černá magie. Podle něho je jedna z knih ukrytá ve Zmijozelově sídle, ale to je hloupost, protože to by už Voldemort zničil Brumbála, což se nestalo,“ řekl a dostal se úplně jinde, než chtěl. „Děkuji, pane.“ pověděl Harry a nevinně se usmál. Harry se během týdne celkově zotavil a nabyl stejnou fyzičku, jakou měl předtím. Vše se vrátilo do stejných kolejí, a to i boje proti šikaně.

Jednou se vracel pozdě večer z knihovny a nesl plnou náruč knih. Těsně před jeho pokojem ho však přepadl silný pocit svrbění na zátylku. Teď věděl, že to nebude nic dobrého! Odložil rychle knihy na zem a vytasil hůlku. Jenže to ze zákoutí vylezlo asi 15 studentů školy, kteří patřili mezi největší šikanisty. ,,Hups….“ ujelo mu. Seslal hromadné mdloby, ale to překvapilo jenom dva. Další vytvořili jednoduchý štít. Harry ani chvíli neváhal a začal sesílat jedno kouzlo za druhým. Trefil tři lidi a pak ho zasáhla křečová kletba, hned na to mučící.

Kletba střídala kletbu a najednou ho mučili tři studenti mučící kletbou a jeden křečovou. To nemohl vydržet a upadl do mdlob.

Probudil se až po týdnu na ošetřovně. Ošetřovatelka mu řekla: „Pane Pottere, málem jste zemřel. Někdo vás musel mučit, takže budete mít trvalé následky! Nejpravděpodobnější je ochrnutí celých spodních končetin. Bohužel proti tomu neexistuje žádná léčba,“ vyvalila na něho všechno najednou. „To ale není možné! Jak se potom postavím Voldemortovi a smrtijedům?! Nemám šanci s nimi ani bojovat.“ Dopadlo na něho všechno, co se stane, pokud nebude moct chodit. „Je mi líto,“ řekla lítostivě a nechala Harryho jeho vlastním myšlenkám.

„Nebudu moct už nikdy chodit. Nikdy nebudu moct porazit Voldemorta jenom kvůli zášti obyčejných studentů, kteří mají větší moc než ostatní studenti jinde na světě.“

Nehodlal se s tím smířit. Nechtěl si to přiznat, že už nikdy nevstane na nohy. Pokusil se postavit vedle postele a držet se jí. Bohužel to nebyl lékařský omyl, ve který doufal. Byla to tvrdá realita. Už nikdy nevstane…

Čas běžel a týdny se přelévaly v měsíce a ty v rok, pak dva. Už byl Harryho čtvrtý ročník a on strávil dva roky na vozíčku. Změnil se víc, než si připouštěl. I když byl na vozíčku, tak si nepřiznával, že z něho už nikdy nevstane. Naučil se využívat svoji magii a dokázal chodit pomocí ní, ale bylo to vyčerpávající. Ušel dvě stě metrů a pak padal do mdlob.

Na tenhle způsob přišel po roku, protože všechen svůj volný čas trávil v knihovně v té nejstarší části. Nesla název Nejúčinnější léčby s největší bolestí. Hledal každou volnou chvíli nějaký způsob léčení svého problému. Zatím bezúspěšně.

Jeho změna ale nebyla jenom v tom, že seděl pořád v knihovně a hledal způsob léčby, o kterém nikdo nevěděl. I když byl připoután na vozíček, tak pořád cvičil. Dospěl teď neuvěřitelně rychle, neboť jeho ochrnutí ho nutilo se dívat na svět jinýma očima, a teprve teď zcela pochopil jeho bývalého ředitele Albuse Brumbála, proč dělal to, co dělal.

Protože trávil všechen čas v knihovně, tak se naučil neuvěřitelné množství kouzel – hlavně léčivých. Znal kouzla na odznívající bolest po mučící kletbě, na zlomeniny, spáleniny, vnitřní zranění a mnoho dalších zranění. Našel tam ale i kletby, proti kterým se zatím nenašla léčící kouzla, a nebo zaklínadla na trvalou bolest. Bohužel pořád nenašel to, co potřeboval.

Den ode dne byl více a více mrzutější, ale pořád se nevzdával. Profesoři, kteří ho učili, s ním neměli žádné problémy, protože ve většině předmětů byl hodnocen minimálně nad očekávání.  V Černé magii byl opravdu velmi zběhlý a Bílá magie byla pro něho jako jiné odvětví Černé magie. Kouzlení bez hůlky se učil pomalu, ale zvládl už i ohnivou kletbu nebo stříbrnou kletbu proti vlkodlakům. Přesto, že měl skvělé výkony, nebyl spokojen, protože nemohl chodit.

 V šikaně studentů se už tolik nezviditelňoval, protože na vozíčku byl lehký terč. Ti, co mu to provedli, byli vyhozeni ze školy a byla jim vymazána paměť, což byl nejtvrdší trest, co si škola mohla dovolit. Harry si to nepřipouštěl, ale stával se z něho člověk, který se spoléhal jenom sám na sebe. V boji proti šikaně na téhle škole pořád bojoval, ale sám, a tak mnohdy kvůli vozíčku končil na ošetřovně.

Uběhl další půlrok učení a Harry se pořád neměnil. Byl pořád stejný jenom chytřejší, protože se mnoho naučil z knihovny, ve které trávil tolik času. Jednoho večera zase hledal v nejstarší části knihovny a našel už od pohledu velmi zajímavou knihu. Byla vázaná do oslí kůže a na ní byl vyryt nějaký zvláštní erb. Když ji otevřel, zjistil, že má pět set stran, které byly zažloutlé jako několik dní nemyté zuby. Začal číst od začátku a byl překvapen, na jaké úrazy existují protikletby. Například na dorostení nohy existuje jedno zaklínadlo, které přičaruje další, ale bude jenom trochu pohyblivá, ale bude to noha z masa a kostí.

Četl celou noc, protože cítil, že pokud existuje nějaká možnost na jeho hendikep, tak je právě v téhle knize. Pomalu svítalo, když začal číst další kapitolu:

 

Mutace

O téhle medicíně se neslyšelo už dobrých pět set let. A dnes je už rok 1789. Je to část kouzelnické medicíny, která se přestala využívat kvůli bolesti, která byla způsobena během mutace s jiným kouzelnickým druhem. Bolest je někdy až tak neúnosná, že ten, který se pokusil vyléčit tímhle způsobem, zešílel. I když je to ta nejtvrdší léčba, tak účinky jsou vždycky vidět.

Jste ochrnutí na levou část těla nebo na spodní část končetin?

Pak vaše léčba bude následující. Necháte do sebe proudit krev víly, upíra a svou vlastní budete odvádět pryč. Takže výsledkem bude, že budete z části upír, který vám pomůže s úrazem a víla, která zneškodní upírskou problematiku. Jenže upír a víla jsou jako oheň a voda. Proto zažijete tu největší bolest v životě! Zkoušejte pouze s odborníkem! Po mutaci vypijte tenhle lektvar, který vám pomůže zbavit se malátnosti a vzpomínek na ukrutnou bolest. 

Harry nevěřil tomu, co četl. Měl možnost být zase o trošku víc normální. Vzal knihu, a co nejrychleji jel na vozíčku za ředitelem. Sice bylo teprve půl sedmé, ale mu to bylo jedno. Měl strašnou radost, že zapomněl na slušnost a vletěl do ředitelny bez zaklepání.

Ředitel už pil kávu. Klidně se podíval na Harryho, jako kdyby ho vůbec nepřekvapilo, že mu vletěl s nějakou knihou do ředitelny. „Co se děje Harry? A jak si mám vysvětlit tvůj vpád do ředitelny?“ zdůraznil rázně ředitel. „Našel jsem způsob, jak znovu chodit,“ pověděl šťastně. „Doopravdy?“ zeptal se udiveně, ale pořád většinu emocí držel za svou klidnou ředitelskou maskou. „Když do mě budete pumpovat upíří a vílí krev, tak upíří krev zapříčiní vyléčení. Bohužel musím svou krev taky vyvést z těla, což znamená, že to bude bolet,“ prozradil. „Je to moc nebezpečné, přesto to chceš vyzkoušet?“ ujišťoval se ředitel. „Chci i za možnou cenu života,“ odpověděl. „Dobrá, v tom případě se připrav. Dnes je pondělí, takže ve středu to uskutečníme. Nemusíš jít na vyučování, jenom si odpočiň a připrav se na středu, která bude velmi těžká,“ prohodil klidně. „Děkuji,“ řekl Harry slušně a bez jediného slova rozloučení odešel.

Když vyjel z ředitelny, tak si ani nevzpomněl na knihu, kterou tam zapomněl. Vozíčkem se dostal na své oblíbené místo na pozemcích školy, kde vždycky nechal své myšlenky volně plynout, což ho uklidňovalo. Strávil tam všechen čas až do oběda.

Čím více se blížila osudná hodina, tím více se bál, ač si to nechtěl přiznat. Bylo to horší než stát proti Voldemortovi, protože by mohl něco udělat. V tomhle případě musí jen čekat, zda to zabere nebo ne. Pokud ne, jeho život zde končí. Jenže pro spořádanou duši je smrt jenom dalším dobrodružstvím.

Nastal den D a hodina H. Harry se přesunul do místnosti, kde se mělo vše odehrát. Byl ve sklepení a byli tam tři kouzelníci, nikdo jiný o tom nevěděl. Ředitel, ošetřovatelka a profesor na Černou magii, který v případě, že by Harry zmutoval, tak aby se postaral o minimální škody.

Harry si klidně lehl na lužko a ošetřovatelka ho připoutala svazovacím kouzlem. Teď měl chuť říct, že nechce, protože něco. Hlavně ať neumře. Bál se jako ještě nikdy, přesto držel pusu pěkně zavřenou. „Harry? Ještě můžeš couvnout, nikdo ti nic vyčítat nebude,“ zkoušel ředitel chytře. Harry se musel hodně držet, aby neřekl ano. Půl minuty bylo ticho a pak řekl:

„Ne a teď to do mě napumpujte.“ Ředitel mírně kývl a ošetřovatelka mu zavedla do žil cizí krev. Bylo ticho jako na hřbitově a všichni v očekávání mlčeli.

„ÁÁÁÁÁ!“ začal Harry křičet. Cítil, jak se jeho krev míchá s cizí, která nemá v jeho těle co dělat. Obrovský žár sálal jakoby zevnitř něho. Byl celý rudý a hořel. Kdyby změřili teplotu, tak by naměřili přes padesát stupňů. Řval jako o duši, nešlo držet jazyk za zuby. Tomuhle se nic nevyrovná, jenže nad tím nevydržel myslet ani desetinu sekundy, protože ta bolest mu zastírala všechny smysly. Nemohl myslet na nic jiného než na tu bolest. Ukrutnou bolest, která ho zžírala zevnitř.

Takhle to musel vydržet celý jeden den. Pořád křičel, jak jen to šlo, po hodině cítil, jako kdyby to ustalo, jenže ta bolest byla tak vysoká, že ji nedokázal ani mozek cítit. Potom se začala krev pumpovat do mozku, což ještě přidalo na bolesti. Když se přesýpací hodiny přesypali, tak bolest ustala a Harry upadl do komatu. Ošetřovatelka mu hned podala sedm lektvarů. Jeden na hlasivky, tři proti bolesti, jeden dokrvující, další na regeneraci a dva na bezesný spánek.

Nehýbali s ním a jenom čekali…Sem tam mu ošetřovatelka zkontrolovala teplotu, ale ta se pořád i po mutaci pohybovala kolem 46 stupňů. Chladila ho zábaly, ale to vůbec nepomáhalo. Mutace si vybírala svou daň a Harry upadal do hlubšího a hlubšího bezvědomí. Podala mu další lektvar tentokrát na energii a sílu, kterou potřeboval, aby vydržel. Strašný a skličující pohled byl na spoutaného mladíka uprostřed místnosti na posteli, který vypadal, jako kdyby ho někdo namaloval na červeno. Na první pohled vypadal jako ďábel nebo nějaké stvoření pekla či ohně.

Čas utíkal a oni pořád vyčkávali. Nikdo nedokázal určit, jak bude pokračovat život Harryho Jamese Pottera. Zemře nebo bude žít? Stihne dostudovat akademii včas, aby zachránil přátele nebo ne? Pokud dostuduje, bude mu to stačit na to, aby porazil lorda Voldemorta? Lord Voldemort určitě nezahálel. Co na něho vymyslel? Co se stane, až Harry zjistí, že není všechno takové, jak se mu zdálo? Bude reagovat unáhleně nebo naopak dospěle?

    

 

 

 

 

               

    

 

 

 

 

Poslední komentáře
27.10.2008 20:04:07: jůů je to opravdu moc dobrý, ale chtělo by to další kapitolu smiley${1}
19.08.2008 04:00:27: uh musim souhlasit s Furthadem..nemyslim to zle jen chci aby ses zlepšil a na tom není snad nic špat...
08.08.2008 23:13:54: Mno, co k tomu říct? Délka celkem vyhovující, jen jetrošku škoda, že se víc nezaobýráš detaily. Tupě...
07.08.2008 19:53:08: Veľmi pekná kapitola aj poviedka... mám v obľube poviedky, kde Harry študuje mimo Rokfort.. no tu to...