Gideonův svět povídek

Hodiny

Pokec

Harry Potter a jeho Temné Já

1.Kapitola

1. Kapitola

 

 

Neobyčejný mladík, kterému bylo před pěti minutami sedmnáct a stal se dospělým, právě balil všechny své věci. Čekal, že ho navštíví smrtijedi, kteří ho mají přivést k lordu Voldemortovi. On se jim ale chtěl postavit a až potom utéct. Fénixův řád mu nic nechtěl říct a ani jeho kamarádi mu nepsali. Sice se dohodli, že půjdou spolu zničit viteály, jenže on měl jiný plán.

Odejít…

Jenže nemohl, ne teď! Bylo toho na něho tolik, už od jeho narození. Potřeboval nabrat zkušenosti do téhle války, a pokud mu řád nedovolí bojovat, tak bude bojovat sám. Když měl dobaleno, tak si zmenšil kufr do kapsy stejně jako koště. Otevřel okno svého pokoje, tasil hůlku a čekal v nic neříkajícím tichu noci.

Tma pohlcovala světlo z pouličních lamp a skrz mlhu nebylo vidět dál, než na nedaleký chodník. Mozkomoři sílili spolu s moci lorda Voldemorta. Teď už nebyl nikdo stejně mocný jako Pán zla. Se smrtí Brumbála padla ochrana Harryho ochrana a sok Pána zla, který ho držel na uzdě.

Z mlhy na chodníku se vyrojilo dvacet smrtijedů. Harry počkal, až přijdou blíž, a začal bojovat o svůj život, který nestal za moc.„Impedimenta! Mdloby na tebe! Sectusempra! Pouta na tebe!“ Zneškodnil čtyři smrtijedy, kteří nečekali odpor. Jenže ostatní se stihli už skrýt a začali na jeho okno pálit jednu kletbu smrti za druhou. Okno bylo vmžiku i s jeho pokojem na kousky a nebýt jeho pohotovosti, tak je po něm. Těsně před plnou palbou stihl vyskočit na chodbu, přesto ho jedna kletba smrti těsně minula a udělala pěknou díru do zdi. „Do prdele…“ ujelo mu. Rychle se postavil na nohy a začal ve tmě tápat do přízemí.

Když byl před dveřmi, tak se zastavil. Pokud jim naběhne tam, kde chtějí, tak porazí jednoho nebo dva. Jenže pokud se objeví za jejich zády, tak je podruhé překvapí. Zapečetil dveře a vyběhl k oknu, které bylo na opačném konci domu. Vylezl z okna a skončil v křoví, které rostlo okolo domu. Rychle a potichu se postavil. Obhlídl situaci před hlavními dveřmi.

Stálo tam deset smrtijedů a dalších několik bylo skrytých v okolí, kdyby náhodou znovu začala palba z oken. Harry se ušklíbl a potichu se přeplížil k jednomu smrtijedovi, který urputně sledoval jeho okno. Seslal na něho uspávací kletbu a šel k dalšímu. Zneškodnil takhle čtyři smrtijedy a pak byli dva spolu. Připlížil se k nim na nebezpečnou vzdálenost a seslal na ně dvě odzbrojovací kletby a vzápětí uspávací. Hůlky zlomil a chtěl zdrhnout, protože ti ostatní smrtijedi už by tak lehce zneškodnit nešli. „Bohužel, Pottere, nebyl to špatný plán ale na zkušenější smrtijedy si nepřijdeš,“ řekl syčivě Malfoy a ušklíbl se. „Je nějaká možnost, jak bych mohl odejít?“ zeptal se klidně a s takovou ironii, až zmrzl všem smrtijedům úsměv na rtech. „Pottere, nedělej si z nás srandu!“ sykla na něho Belatrix. „Belatrixxx.“Zasyčel z ničeho nic hadím jazykem.

Měl pocit, jako kdyby se v něm nakupilo všechno zlo světa. Jeho oči najednou nebyli zelené, ale čistě černé. Z jeho hůlky vylétla černá mlha, která se kolem něho začala točit. Šel z něho obrovský strach. Mocná černá aura se kolem něho kupila a tetelila. Smrtijedi se třásli strachem, obzvlášť Belatrix. „Pottere, přestaň s tím!“Vřískla na něho a mířila mu hůlkou mezi oči. Jenže než se vzpamatovala, tak Harry vyšvihl hůlku do bojové a vystřelil kletbu. Ne obyčejnou kletbu, ale kletbu, která se nepromíjí. „Crucio!“

Belatrix padla k zemi a křičela bolestí. Harry ji mučil a dával do toho všechnu sílu, co mohl. No teď to nebyl Harry, bylo to jeho temné já, které se projevovalo jenom mírně, když byl vystresovaný nebo hodně naštvaný. Zatím se projevovalo slabě, ale teď, když viděl toho, kdo zapříčinil smrt jeho kmotra…

                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                 Mučil ji pět minut a mučil by jí dál, pokud by se Malfoy nevzpamatoval. „Avada kedavra!“ vyslal na Harryho kletbu smrti. Ani si neuvědomil, že pokud ho zabije, tak zemře také. Jeho mistr ho chtěl živého. Harry mírně pozvedl hlavu a díval se na kletbu smrti, jak se na něho řítí. V poslední chvílí mávl hůlkou a řekl: „Accio.“

Váza, která byla kousek od něho, se dostala do dráhy letu kletby a Harry opět vyvázl. Podíval se na Malfoye a vykřikl: „Sectusempra!“ Malfoy najednou ležel na zemi v kaluži vlastní krve. Jakmile Harry ucítil krev a uslyšel bolestný řev Malfoye, tak už se neovládal ani trochu.

Měl černo…

 

O jeden den později

 

V Zapovězeném lese se probudil mladík. Na něm vysely otrhané šaty, které byly jako kdyby máčené v krvi. Roztrhané šaty odkrývaly pár škrábanců, které ale již zaschly. Pomalu se postavil a snažil se vzpomenout, jak se sem dostal. „Co tady ksakru dělám? Vždyť tohle je Zapovězený les kousek od Bradavic, jak jsem se tady mohl dostat,“ přemýšlel nahlas.

„Pamatuju si, jak jsem bojoval proti smrtijedům a několik jsem jich zneškodnil, poté jsem stal proti zbytku, kde byla Belatrix a Malfoy. Pak černo…Co jsem udělal?“ ptal se sám sebe.

„Já ti to povím, co jsi udělal. Belatrix si zmučil do bezvědomí. Malfoy je pravděpodobně mrtvý a ostatní smrtijedi jsou v takovém stavu, že pokud přežijí, tak je ani Voldemort nepozná.“ zasmálo se jeho temné já. „Kdo si?“ „Jsem ty. Tvá temná stránka, která neměla zatím možnost se plně projevit, tedy do včerejška.“ „Ty jsi mě ovládl?“ „Ne pořád si to byl ty, jenom tvé emoce dali průchod magii, která je s nimi silně spojena.“ „Jak to, že jsem o tobě do teď nevěděl?“ „Protože dokud se neprojevím naplno, tak jsem moc hluboko v tobě, tudíž mě neslyšíš.“ „To jako tě budu teď slyšet pořád?“ „Jo, no není to super?“ „Nejsem si jistý.“ „Je to vše, co si chtěl vědět?“ „Zatím ano.“

Takže teď si musím najít nějaký úkryt, kam se budu vracet,“ řekl nahlas a ani ho nenapadlo, že trpí samomluvou. „Co Zmijozelova komnata v Bradavicích?“ „A jak se do ní dostanu? Nemůžu pořád chodit do Bradavic!“ „Zmijozel má vždycky únikové cesty a vsadil bych boty, že by tě úniková cesta vyvedla tady V Zapovězeném lese.“ „No není to špatný nápad, tak jdeme na to.“

Vytáhl hůlku a vyčistil si věci. Teď už je stejně jedno, že čaruje, ministerstvo ho stejně jen tak nenajde. Šel lesem a hledal nějaké vodítko, ale to je stejné jako hledat jehlu v kupce sena. Proto si pomocí kouzla zjistil, kde leží Bradavice a šel směrem k nim, protože únikový východ nebude daleko od pozemků školy ne-li na nich.

Les byl i přes den temný a strašidelný. Všechno bylo tiché a jediné, co bylo slyšet, bylo jeho opatrné a hlavně tiché našlapování. Šel svižnějším tempem a dbal na to, aby po něm nezbyly stopy. Po necelé hodině cesty kolem pozemků školy v zalesněné části se ocitl obklíčený. Nevěděl, jak se to stalo, ale jenom se podíval pod nohy a zpět vzhlédl. Pak už kolem něho byli kentauři a mířili na něho luky a oštěpy.

„Harry Pottere, nemáš zde co pohledávat,“ řekl Ball. „Zdravím všechny kentaury i tebe, Balle,“ řekl a poklonil se. Nevěděl, co to do něho vjelo, ale když to potom zvážil, bylo to chytré, protože tak dá najevo, že nesouhlasí s bláboly jeho bývalé profesorky obrany černé magie z pátého ročníku.

„Hluboce se omlouvám, ale potřebuju se dostat do Zmijozelovy komnaty, bohužel ne přes Bradavice. Napadlo mě, že by Zmijozel mohl vytvořit únikový východ, který vychází na povrch někde tady.“ „Tvé myšlení je správné, přesto tě tam nehodláme pustit někoho, komu zcela nevěříme,“ ozval se jeden z nejmohutnějších kentaurů. Měl nejhnědší srst z nich, přesto šli vidět mocné svaly pod vrstvou chomáčků chlupů. „A co můžu udělat pro to, abyste mi věřili?“ zeptal se. „Žij chvilku s námi, a pokud ti začneme důvěřovat, získáš si naši důvěru, což není málo. Jenom ti chci říct, že to je velmi dobře schováno a zapečetěno, takže pokud to chce najít někdo, kdo neví, co hledá, nemá šanci,“řekl Ball. „Dobrá,“ přikývl Harry, i když moc na výběr neměl.

Kentauři šli rychlým tempem a Harry musel někdy i trošku klusat, aby jim stačil. Ušli přes pět kilometrů a teprve potom začal lesní porost řídnout. Během jednoho kilometru se dostali ne velkou louku. To, co uviděl, mu vyrazilo dech.

Všude byly domky čtvercového půdorysu se slaměnou střechou. Jeden domek byl pro jednoho až dva kentaury a chodili tam jenom spát. Harry soudil podle toho, co zahlédl, když vyšel jeden mladý kentaur z nejbližšího domu. Šli doprostřed města a všichni ho se zatajeným dechem sledovali. Když byl uprostřed, tak Ball řekl: „Toto je Harry Potter a bude s námi žít do doby, než mu začneme plně důvěřovat,“ pověděl všem kentaurům, co se sešli. „Dělej, pozdrav je všechny a ukloň se.“ našeptávalo mu jeho temné já.

Harry na nic nečekal a hůlkou si zvýšil hlas, aby nemusel křičet. „Je pro mě velikou ctí žít tady nějaký čas s vámi,“ řekl a uklonil se. Kentauři na souhlas, že to na ně udělalo dojem, začali dupat kopyty. Bylo to určitě slyšet až v Bradavicích. Ta mohutnost velkého hluku byla ohromující a Harry ještě nic takového nezažil. Když vše ustálo, tak se kentauři začali rozcházet. 

„Teď pojď, Harry Pottere, ukážu ti, kde budeš bydlet,“ vyzval ho Firenze. „Děkuji.“ Když Harry mlčky následoval Firenzeho, tak to nevydržel a zeptal se: „Přijali tě zpátky mezi sebe?“ „Ano, ale nejsem plnohodnotným členem naší rasy,“ řekl zklamaně. „Časem se to může ještě změnit, ne?“ zkusil mu Harry zvýšit sebevědomí. „Možná ano, ale to nebude brzo, u kentaurů se vše protahuje na nejdelší možnou dobu,“ odpověděl. Na to už Harry neměl co říct, a tak ho jen tiše následoval.

Procházeli kolem desítek stejnorodých domů, před kterými si buď hrály děti, nebo mužská populace vytvářela zbraně. Manželky kentaurů zase dělaly jídlo nebo si hrály se šperky. Vše bylo tak klidné, přesto tady cítil jisté napětí. Něco ve vzduchu, co se nedalo popsat. Něco neurčitého a temného. Zlo…

Prošli, až do zadní části vesnice a tam mu Firenze ukázal prstem dům. Jenže tenhle nebyl jako ostatní, tenhle byl lidský. „Tady to je na čas tvůj dům. Postavili jsme ho pro tebe, protože hvězdy určili lidského návštěvníka,“ prozradil tajemně Firenze. „Děkuji za všechno.“ „Prosím,“ kývl a upřímně se usmál. „A co tady budu dělat?“ zeptal se Harry. „Můžu tě naučit něco málo z kentauřího umění, pokud chceš,“ nabídl mu. „Rád, můžeme začít hned? Stejně nemám co dělat,“ odpověděl. „Dobrá, tak si vybal a za půl hodiny tady,“ pověděl Firenze. „Budu tady.“

Vešel do domu, který byl dobře vybaven. Postel s nebesy v modré barvě, vedle které byl menší noční stolek s lampičkou. Velká skříň, která byla krásně vyřezávaná. Pracovní stůl a nesmělo chybět křeslo s konferenčním stolkem, pod kterým byl lněný koberec. Všechno vonělo čerstvým dřevem a hlavně domovem. Harryho docela dost zajímalo, jak tohle velcí kentauři zvládli, když mají část těla koňský. Přesto se nechtěl ptát, aby je náhodou neurazil.

Zvětšil si věci a začal vykládat své oblečení do skříně. Potom vedle skříně položil koště a vyšel ven. Akorát na čas, protože mu vybalování zabralo dost času, navíc si chtěl pokoj pořádně projít. Vedle hlavní místnosti byl ještě záchod a koupelna, všechno jednoduché a obyčejné. Přesto se mu líbilo více, než kdyby to byla přepychová vila, protože to vonělo domovem. 

Firenze na něho již čekal. V ruce měl dvě dlouhé rovné hole a Harry se bál, co na něho vymyslel. „Takže na začátek tě naučím poznávat čas podle slunce,“ řekl a začal vysvětlovat, podle čeho všeho se to dá určovat. Jak přesně poznat čas, který se nezastavoval.

„Vždycky, když se tě zeptám na čas, mi co nejrychleji odpovíš,“ujišťoval se.

„Teď je čtyři hodiny a deset minut,“ řekl Harry. „Skvěle,“ pochválil ho, protože tohle nebylo zdaleka tak jednoduché, jak se mohlo zdát. „Teď si vezmi tuhle tyč a pokus se mi bránit. Popřípadě mě s ní uhodit,“ ušklíbl se.

Harry vykryl výpad od Firenzeho a couvl o půl metru. Měl obrovskou sílu oproti němu. Ještě dvakrát mu vykryl výpad a pak ho začal Firenze přetlačovat, jenže v nestřeženou chvíli udělal Firenze rychlý pohyb, který ani nestihl postřehnout a on byl bez hole. „Nebylo to špatné, ale nemáš žádnou sílu,“ řekl káravě. Bohužel na to Harry neměl co říct, tedy skoro. „Polepším se.“

Trénovali ještě dvě hodinky a Harry se dost naučil, i když si nedokázal přestavit, že se mu to bude hodit. Po tréninku se ho Firenze zeptal kolik je hodin. Harry se zmýlil jenom o deset minut. Firenze měl jít na prohlídku lesa jako každý podvečer a Harry se k němu přidal.

„Je hodně zvířat v Zapovězeném lese?“ zeptal se Harry. „Hodně, ale většina je temných tvorů,“ přiznal smutně Firenze. „Zatím si nikdo nedovolil na kentaury nebo jednorožce, ale je to jenom otázka času,“ pokračoval v odkrývání situace, která nebyla vůbec růžová pro stranu dobra.

„To je to tak zlé?“ nemohl Harry uvěřit. „Je a bude ještě horší.“

Něco nalevo od nich zašustilo. Firenze okamžitě zastoupil cestu před Harrym a mířil oštěpem do křoví. Harry měl v ruce hůlku a stál v bojové pozici. Chvilku bylo ticho a pak vystoupilo kolem nich přes třicet upírů. Poznal to podle plášťů, na kterých měli lebky s ohnivýma očima. Firenze znejistěl, ale pak přece jenom něco udělal. Vytáhl roh a zatroubil. To bylo skoro něco jako signál pro upíry.

„Stůjte nebo vás uškvařím,“ upozornil Harry zastřeným temným hlasem. „A to se tě máme bát?“ zeptal se posměšně jeden upír. „Upozornil jsem vás,“ řekl Harry klidně a to upíry dorazilo, nečekali takovéhle jednání. „Zaútočte!“ křikl pravděpodobně jejich velitel.

Harry začal vysílat kletbu za kletbou a všechny byly buď smrtelné nebo velmi ubližující, proto až na výjimky po jeho kouzlech nikdo nevstal. Jenže třicet proti dvěma! Nedokázali se bránit ani půl minuty a Firenze se skácel bez života na zem.

Upíři bojovali s meči a někteří vysílali z dlaně ohnivé koule, ale ty zastavil štít Ternos, který se učili v šestém ročníku. Harry ležel na zemi v obležení upírů, když najednou jednoho upíra zasáhl oštěp přímo do hlavy a upír se skácel na Harryho. „Kentauři jsou tady,“ blesklo mu hlavou.

Boj začal a dvacet kentaurů stálo proti dvaceti pěti upírům. Tři z nich zabil Harry a dva Firenze. Někteří byli ještě zranění, ale mohli bojovat. Kentauři, jak se ukázalo, byli velcí bojovníci a v boji se neztratili.

Harry zahlédl Balla, jak usekl právě jednomu upírovi hlavu sekerou. Chlapec, který přežil, neváhal a shodil ze sebe mrtvolu. Pustil se odvážně do boje, jenže si musel krýt dobře záda, neboť byl přesně v tom největším ohnisku boje.

Měl už pár zranění, několikrát se těsně vyhnul ostří meče, takže měl přes rameno nepěkný šrám. Z boku mu tekla krev proudem, protože ho tam zasáhla ohnivá koule, když nedával pozor. Když zabil jednoho upíra, tak si vzal jeho meč. Jeden upír právě chtěl zabít kentaura, který byl povalený na zemi beze zbraně, jenže Harry mu usekl ruku těsně předtím, než to udělal. Potom upíra bez záchvěvu lítosti probodl a rychle vytáhl meč zpět. Upír se z posledních sil na něho otočil a chtěl mu něco ještě udělat. Bohužel pro něho Harry na nic nečekal a dal mu ránu pěstí. Pak hodil meč kentaurovi, který se znovu postavil na nohy. „Díky, Harry Pottere.“ Mladý muž zraněný a celý od krve jenom přikývl. Tasil hůlku a bojoval dále, protože boj ještě zdaleka nebyl u konce.

Boj byl nelítostný a černovlasý mladík dostal právě mečem do boku. Uhnul sice, ale ne dost, takže mu meč provrtal díru naskrz. Proud krve se začal okamžitě valit ven. Jenže tohle upír neměl dělat, protože něco v Harrym spustilo nenávist. Také si vzpomněl na Firenzeho a stalo se to…

Oči ztmavly na temnou barvu. Jeho mysl byla čistě o tom, jak nejlépe zabit. Temné já dostávalo nadvládu nad tělem. Slyšel hlas toho temného já. „Podvol se tomu, já ti pomůžu přežít v téhle bitvě a zabít co nejvíce upírů.“ Byla to dobrá nabídka, a i když nerad, svolil a poddal se tomu. O proti minule mlhavě viděl, co se děje nebo spíš, co dělá.

Ten upír, co mu udělal díru do boku, byl minutu mučen mučící kletbou a pak zabit kletbou smrti. Když na bojišti zazněla kletba smrti, vše ustalo. Upíři se na něho s respektem podívali a pak zpět na kentaury. Zvažovali možnosti, jenže Harry je nechtěl v žádném případě nechat jít.

„Avada kedavra!“ Další upír mimo hru. Boj znovu začal. Tentokrát to už byli jatka, hlavně pro nepřátele chlapce, který přežil. Ten se stal hodně krát tím posledním, co viděli před zeleným zábleskem. Zbylo už jenom pět upírů, kteří nepřestali bojovat. Jejich velitel se rozhlédl a pak křikl. „Ústup!“ Upíři vzali nohy na ramena, a protože byli o dost rychlejší než lidé a dokonce i rychlejší než kentauři, tak je kentauři ani nepronásledovali.

Harry začal vidět jasněji a cítil, jako kdyby procital. Jeho oči byly znovu jasně zelené a hlavní známkou toho, že zase ovládá své tělo je, že cítil bolest. Kentaurů bylo jenom dvanáct, takže osm z nich padlo plus Firenze, takže devět. Ball k němu přistoupil a řekl: „Vedl sis dobře.“ „Stejně je to k ničemu, Firenze a další padli,“ odpověděl unaveně. „Jich bylo třicet a nás dvacet, přesto jsme vyhráli, což značí, že oběti nepadly zbytečně,“ promluvil moudře Ball. „Posbírejte naše padlé a jdeme zpět do tábora,“ zavelel Ball.

Harry si sedl na pařez a se správným pohybem hůlkou vyřkl: „Medico.“ Jeho rána se začala zacelovat, až tam byla jenom hladká kůže. Potom si obvázal druhý bok po ohnivé kouli, protože kdyby se znovu pokusil o medico tak by upadl do bezvědomí. Nechal si obvázat i rameno a šel pomoct, jenže ho zastavil jeden kentaur. „Harry Pottere, neuraz se, ale máme tradici, že zemřelých se nedotkne jiná rasa.“ „Chápu,“ odpověděl Harry a pokusil se o úsměv, který se mu moc nepovedl.

Než se dostali do tábora, byla už hluboká noc, proto ho překvapilo, že celá vesnice na ně čekala. Pravděpodobně tušili, co se děje. Pomohli jim se zraněnými a padlými. O něho se začali hned starat dvě kentauří ženy. Ani nevěděl jak, ale usnul. Byl natolik vyčerpaný, že už prostě nezvládl udržet oční víčka nahoře. Za dnešek se toho až moc událo, proto se propadl do říše snů.

 

 

Poslední komentáře
05.05.2010 15:24:01: normalne ich moze porazit ved 16 ich omracil alebo uspal a zviazal tych 4 porazil a potom si kazdeho...
05.05.2010 15:24:00: normalne ich moze porazit ved 16 ich omracil alebo uspal a zviazal tych 4 porazil a potom si kazdeho...
28.01.2010 09:09:31: pěkná povídka i kapča těším se na další kapču
04.09.2009 22:06:44: Pěkný, moc se mi to líbilo, pro anonym: bylo tam napsáno jak tak nwm co řešíš!!! Mě se to teda líbi...